Kategorie

Silvestr, aneb Bondíkův závěr roku .... (28.12.2009)

Tak jsem konečně udolal páníčka a usedáme v teple vánočního pohodlí psát konečně nějaký ten příspěvek do deníčku. Nebylo to jednoduché. Páníček v poslední době nemá na nic čas a když konečně sedí, odmítá cokoliv začít dělat, protože je úplně odrovnaný. Ale vánoční idylka ho trochu zastavila a tak je čas okomentovat poslední měsíce mým uměleckým stylem. Událo se toho tolik, že bude docela fuška si vzpomenout, co všechno jsem stihnul.

Největším zážitkem byl nesporně příchod nového stafíčka na svět. Jmenoval se Aaronek a je to syn Baffušky a Blua. Byť jsem se snažil o Baffušku seč to šlo, a někdy šlo i život (tedy hlavně ten můj), nepovedlo se a kontrolovaně se stal manželem Baffušky ženich Blue z chovatelské stanice Fransimo Bohemia. Baffuška odjela na tři návštěvy k ženichovi a za 2 měsíce se začal klubat na svět malý pidipes – Aaronek. Nebyl to jednoduchý příchod na svět. Baffuška musela nakonec odjet porodit na veterinární kliniku, ale ani tady to nebylo jednoduché. Celé trápení bylo ukončeno císařským řezem a na svět přibyl nový stafíček. Měl tmavé zbarvení s bílými flíčky a od narození to byl pěkný divoch. Hned jak se vrátili z kliniky, chtěli jsme ho se Sárkou okouknout. Přestože maminka Baffuška byla ještě mátoha po narkóze, hned jak mě viděla u Aaronka, probudila se v ní maminka a já nestačil utíkat. S vyceněnými zoubky na mě nastartovala a já byl tak překvapený, že jsme se ani nestačil bránit. Vyletěl jsem z obýváku, kde měla s Aaronkem pelíšek, takovým fofrem, že jsem ani nevěděl, jak jsem se dostal do předsíně. Sárka mě v úprku hned následovala. Maminka Baffuška neměla s nikým slitování.

Aaronek rostl jako z vody a Baffuška časem byla i ráda, když jsme Aaronka začali se Sárkou vychovávat sami. Dostal od nás školu, která se mu bude jistě v životě hodit. Teď bydlí u moc hodných lidí a úspěšně se z něho stává pořádný kus stafího chlapa. Občas s ním chodíme na procházky a tak ho učíme všemu, co jsme dosud nestihli doma.

Dokončili jsme také letošní výstavní rok. Sárce se moc povedl. Přestože k titulu českého šampiona nám ještě něco chybí, byl to pro Sárku rok úspěšný. Kromě dvou výstav se vždy umístila, což je krásný výsledek. Bohužel, v několika případech to bylo na druhém místě, takže vytoužený CAC několikrát o fousek uniknul. Ale já jsem zaperlil. Na jaře jsem potřeboval ještě dva CACy k titulu českého šampiona. Prvního jsem vybojoval v Letňanech (to bylo maso ) a druhého jsem dostal o čtrnáct dnů později – v Litoměřicích. A šampion ČR byl doma. To bylo slávy. Cesta z Litoměřic domů ubíhala ve veselém tempu. Povedlo se . Baffuška měla letos mateřské povinnosti, ale příští rok si to vynahradí. Hned v lednu jede do Olomouce.

Aby to Sárce nebylo líto, že neměla svoje štěňátko, bude maminkou v únoru. V prosinci totiž jela za svým ženichem do Ostravy. Moc krásnej kluk to je. Škoda, že se na mě zase neusmálo štěstíčko. Ale bohužel to nejde a nepůjde. Máme se Sárkou stejného tatínka, takže mám smůlu. Ale panička mi něco slíbila na příští rok. Tak si snad konečně zařádím. Jinak se mnou asi páníčkové nevydrží. Sousedovi pejsek Matěj mě naučil jednu super věcičku. Umím uprostřed obýváku výt takovým způsobem, až všichni okolo mě padají smíchy na zem. Zkroutím hubičku do trubičky začnu výt a na konci představení udělá do vytí takové „mňam mňam“. V tu chvíli jsou všichni mrtví smíchy. To se nedá popsat, ale někde na výstavě vám to určitě předvedu.

Přežil jsem tedy dvojí hárání našich holek. Samozřejmě se zase nedomluvili, takže posun mezi jejich začátky měl za následek moje soužení a hubnutí v délce několika týdnů. Teď už je to ale zase lepší. Už se moc těšíme na štěňátka Sárky. Snad se povedou a já nebudu tolik bit, až se na ně půjdu podívat. Sárka je na mě hodná a tak snad nedostanu na zadnici. Když jsme u toho, jak dostávám, musím se pochlubit. Když jdu s páníčkama ven, chodíme na loučku kam chodí spousta jiných pejsků. Vždycky, když nějakého vidím, tak se za ním ženu, aby si se mnou hrál. Ne každý má pro mě pochopení. Jeden pejsek si chtěl se mnou hrát, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Skočil na mě, udělal ze mě kuličku a kutálel mě předníma nožičkami před sebou jako fotbalový míček. Chvílemi jsem vůbec nevěděl, kde jsem. Když jsem se konečně rozmotal, vzal jsem hrdě nohy na ramena a pelášil se schovat k paničce. Jsem prostě bojové plemínko. Ale spíš jak říká páníček – bojové vemínko.

Příští rok se budeme snažit psát častěji a doplňovat naše psaní i nějakými fotografiemi. Ne, že by měl snad páníček více času, ale už je to ostuda.

Tak se mějte zatím hezky, moc to na Silvestra nepřehánějte, ať trefíte do boudičky a neházejte moc petardy a ohňostroje. Já se jich totiž bojím.